Akram si stále pamatuje na den, kdy mu došlo, že má výjimečný dar a že není jako ostatní. „Moje učitelka v páté třídě zvedla papír s mým rukopisem a celé třídě řekla, že se stanu známým písmomalířem,” vzpomíná padesátiletý muž. Jeho oči mu při této vzpomínce září a to dokonce i teď, když sedí ve stanu v uprchlickém táboře Garmawa.
Akram v létě utekl ze svého rodného města Tal Afar, když se IS přehnal severním Irákem. Kruté střety mezi bojovníky IS a iráckou armádou ho přivedly k rozhodnutí odvézt svoji rodinu do bezpečí. Proto nasedl do auta a společně s manželkou a čtyřmi dětmi odjel do Duhoku v Kurdistánu. Odjezd byl bolestivý. Akram musel opustit svoji vzácnou práci, 30 let dlouhou uměleckou kariéru a svůj ateliér, ve kterém měl velký dubový stůl a pohodlnou židli.
Říká, že od chvíle, co přijel do tábora, není schopen tvořit. „Nejsem ve správném stavu mysli,” říká…