Následující autentické příběhy křesťanských uprchlíků a údaje o jejich rodinách pocházejí z formulářů, kterých Jan Dezort přivezl desítky. Tito lidé by se měli ocitnout na seznamu žadatelů o přesídlení do ČR. Pro zachování jejich bezpečnosti jsme vynechali některé citlivé informace a také pozměnili některá jména.
Příběhy 4 rodin:
1. Z mešity hlásili, že každý křesťan má opustit město, jinak bude popraven…
Jméno: Hanaa
Rodinný stav: vdova
Rok narození: 1958
Počet dětí: 5 (celkem 6, jedno zemřelo), v táboře žijí také 3 její vnoučata
Kde byli předtím? Co se stalo?
Pocházíme z Mosulu, bydleli jsme ve čtvrti Al-Sukar. Když Islámský stát dobyl Mosul, slyšeli jsme, jak z mešity hlásí, že každý křesťan má možnost do 48 hodin opustit město, jinak bude buď popraven – sťat, nebo bude muset platit džizju (vysoká „daň“ za to, že není muslim), nebo musí konvertovat k islámu. K tomu došlo 10. 6. 2014. Z Mosulu jsme utekli do obce jménem Bašiqa. Byla to křesťanská vesnice, 20 km od Mosulu na trase do Erbílu. Po týdnu jsme utekli z Bašiqy do Erbílu, protože IS postupoval dál a z rádia, televize, a od dalších utíkajících uprchlíků jsme slyšeli zprávy o tom, co se děje a jak IS postupuje dále. IS unesl mého bratrance a dodnes o něm nic nevíme. Mého manžela zabili už předtím, v době po pádu Saddáma Husajna. Zabili v té době i mého syna. Muslimové už tehdy zabíjeli křesťany z náboženských důvodů, proto zabili mého manžela i syna. Potom, co zaútočili na mojí sestru, jsme utekli. Vrátit se zpátky do Mosulu nemůžeme, protože místo je stále pod vládou IS.
Situace v táboře nebo jiném místě pobytu:
Bezpečno zde není. Například kdyby někde začalo hořet, tak všichni shoří. Už k tomu došlo, ještě když jsme měli stany. V jednom z nich začalo hořet a dokonce shořelo naše auto a všechna další auta zaparkovaná kolem také. Nemáme ochranu kolem tábora. Někteří lidé se mezi sebou perou tady v táboře, a to tu dokonce někteří ani nebydlí. Přišli i do našeho kontejneru. (Dcera dodává: „Začala jsem plakat, protože jsem měla strach o děti. Stále jsme na nervy. Problém je, co kdyby zítra přišel IS sem do Erbílu, kdo nás ochrání? Nic nás nezachrání, bojíme se, už jsme jednou před nimi utekli do Bašiqy, a tam přišli, a pak jsme znovu utekli sem.“)
Máme určitý přístup k potravinám. Od křesťanské organizace International Vision jsme dostávali (v přepočtu) asi 750 Kč měsíčně na osobu a teď dostáváme již pouze přibližně 400 Kč.
Možnost popovídat si s kněžími nebo psychoterapeuty: ne, to nemáme.
Škola: Nedaleko od místa tábora staví základní školu. Vnučka (8) chodí do školy v Erbílu a ta je asi 20 km daleko. Jezdí školním autobusem, který vozí další žáky. Za dopravu do školy platíme 2500 Kč měsíčně. Na to dostáváme peníze darem. Za školu neplatíme. Jsme absolutně závislí na finančních darech. U školy stříleli, vybuchlo tam auto s náloží. Jednou byla ve škole a než ji opustila, byla tam bomba. Stihli ji včas zneškodnit a toho, kdo ji tam dal, zastřelili.
Lékařská péče a přístup k ní v táboře: Nemáme opravdovou a pravidelnou lékařskou péči. Když byla vnoučata nemocná, musela jsem si půjčit peníze, abych vnuka mohla vzít k soukromému lékaři. Lékařská péče je mimo tábor. Je zde veřejné zdravotnictví – ale nemocnice jsou přeplněné, často se člověk nedostane k péči včas. Kdyby šlo o něco vážného, než by na nás přišla řada, tak „bychom umřeli“. Nemáme trvalé bydliště v Erbílu, a tak nás nepřijmou, většinou nedostaneme péči, někdy ale dostaneme výjimku a přijmou nás, ale musíme platit. Je to daleko, mnoho kilometrů od tábora.
Přístup k oblečení: Sem tam dostáváme dary, ale nebývá to naše velikost, to oblečení často nesedí.
2. Nálož v autě zabila manžela i další…
Jméno: Raniah
Rodinný stav: vdova
Rok narození: 1982
Počet dětí: 3
Kde byli předtím? Co se stalo?
Pocházíme z města Qaraqoš. 6. srpna 2014 se Islámský stát blížil ke Qaraqoši. Můj manžel byl policista. Pracoval při místní nemocnici, hlídal bránu. Islámský stát u nemocnice odpálil nálož v autě, vybuchlo to v jeho blízkosti a zabilo to jeho i další lidi. Jako rodina jsme ani neměli čas ho pohřbít, utekli jsme do Erbílu, do čtvrti Ankáwá, to je křesťanská část Erbílu. Nejprve jsme byli ve stanech na zahradě kostela sv. Josefa (Mar Yusuf). Poté nás přemístili do současného tábora. Nemůžeme se vrátit zpět kvůli Islámskému státu, stále kontroluje naši obec. Žijeme zde ve strachu.
Situace v táboře nebo jiném místě pobytu:
Necítím se v táboře bezpečně. Nechrání mě muž, to mě činí ve zdejší kultuře zranitelnou a bezcennou. Jsme tu od listopadu 2014.
Děti chodí do školy. Je jim 10-12 let. Škola není daleko, v blízkosti kostela.
Diskriminace v táboře? – Ne opravdu. Děje se to mezi lidmi, ale nás se to netýká.
3. Bojíme se, protože jsme stále utíkali a IS by mohl vstoupit až sem
Jméno: Gorgees
Povolání: truhlář
Rodinný stav: ženatý
Rok narození: 1958
Počet dětí: 3, v táboře žijí také jeho vnoučata
Kde byli předtím? Co se stalo?
Pocházíme z Mosulu, bydleli jsme ve čtvrti Adan. Křesťané, včetně nás, byli pronásledováni. Když jsme projížděli check pointy, stříleli na nás. Křesťany na check pointech zabíjeli. Poznají křesťany podle jména, nemají muslimská jména, ale mají křesťanská.
Nada (manželka): Zabili na check pointu mého švagra – manžela mé sestry a jeho bratra. Také můj strýc byl zabit, výbuchem nálože v autě použitém jako bomba. Při pouliční přestřelce stříleli po křesťanech, syna Maykila přitom postřelili a kulku má stále v těle (od roku 2007) a před jeho očima mu zabili kamaráda. Na ulici náhodně stříleli do křesťanů.
Gorgees: Sledovali mě. Sledovali, jak jezdím do práce, stříleli na mé auto a chtěli mě zabít, vedle sebe jsem měl v autě mladšího syna, ale Pán nás ochránil.
Jeden plukovník irácké armády, jmenoval se Fawzi a byl z Bagdádu, nám řekl, že je z národní gardy a pověděl nám: „Už vás nemůžeme chránit, protože zabíjení křesťanů je už teď normální“. To vše se stalo v roce 2007. Opustili jsme tedy Mosul a odešli do Bartelly. To bylo v roce 2008. Situace se pak stabilizovala, tak jsme se do Mosulu vrátili, v roce 2009. Pak se ale věci znova zhoršovaly. Proto jsme v roce 2010 odešli do Qaraqoše. Tak jsme se v této křesťanské obci usadili. Poté, co jsme všechno v Mosulu ztratili, začali jsme znovu od nuly. Postavili jsme si vlastní dům, mně se podařilo rozběhnout podnikání – měli jsme živnost – tesařství, jeden syn chodil do školy, druhý pracoval – jako já pracoval v obchodě a prodával nábytek, dcera se tam vdala a žili jsme opět normální život. Akorát potom, co jsme dům dostavěli, v červnu loňského roku IS vstoupil do Mosulu, bylo to 10. 6. 2014. My jsme v Qarakoši dál zůstali, neodešli jsme z něj, protože jsme si mysleli, že tam IS nepřijde. Ale pak začali Qaraqoš ostřelovat dělostřelectvem a v den, kdy jsme utíkali, při ostřelování, jsme byli svědky, jak střela zasáhla dvě děti a jednu ženu, kteří také utíkali. Zemřeli, protože je zasáhli. Navzdory tomu všemu ostřelování jsme zůstali za Qarakošem, ve svém autě, a doufali, že se možná situace zase uklidní. Ale pak jsme slyšeli střelbu z lehkých zbraní v ulicích a pochopili jsme, že se bojuje o ulice, byly to pouliční boje. Mysleli jsme si, že tam jsou pešmergové a pomůžou a ochrání nás, ale nebyli toho schopni. 6. 8. 2014 IS na město zaútočil a ovládnul ho a lidé utekli. My jsme utekli do Záchó (město na severu Iráku, blízko tureckých hranic). Nejdřív jsme přebývali v opuštěné vesnici na periférii Záchó, v pobořeném domě. Bylo to tam špatné, teklo tam, za deště kapalo ze stropu. Ani po čtyřech měsících tam jsme nesehnali práci, neměli jsme jídlo a peníze a tak se jsme se rozhodli odejít do Erbílu a byli jsme v uprchlickém táboře, který vznikl v nedostavěném obchodním centru. Tam byla katastrofální situace, bylo tam mnoho lidí a nedostatečná hygiena. A pak nás přestěhovali do stávajícího tábora, to bylo 10. 5. 2015.
Situace v táboře nebo jiném místě pobytu:
Bezpečnost: Jsme vystrašení, slyšíme různé zvěsti. Církev umístila kolem tábora nějaké strážce, ale to nestačí. Bojíme se, protože jsme stále utíkali a IS by mohl vstoupit až sem.
Možnosti s kým si popovídat – kněží, psychoterapeuti: Nikdo k nám nechodí, tábor je obrovský. Někdy se rozdávají nějaké věci a my nic nedostaneme. Lidé se starají o lidi ze stejné obce, s nimiž se znají po generace. Takže, kdo takové vazby nemá, dostane se k věcem hůře.
Škola: Nemáme opravdové možnosti. I kdybychom něco kolem tábora měli, bude to jen formální vzdělání, které člověku nic nedá.
Lékařská péče v táboře: Manžel (tj. Gorgees) měl žaludeční potíže, zdravotní problémy, takže nemohl za doktorem osobně, a tak přišel za ním, to nám pomohli. Byl to ale případ pohotovosti. Modlíme se, aby nás Pán zachoval zdravými, protože nemocnice jsou drahé. V Erbílu jsou soukromé nemocnice, tam je to velmi drahé a ve veřejných nemocnicích berou jen lidi, kteří jsou registrováni k pobytu v Erbílu a mluví kurdsky. Nám pobyt v Erbílu neudělí.
Oblečení: Dali nám něco na začátku, ještě v prvním táboře, bylo to na Vánoce. Byla to stejná organizace, která to vede tady.
Stravování v táboře: Něco dostáváme, ale je toho příliš málo, musíme si jídlo kupovat sami, když se nám podaří sehnat nějaké peníze. Jedna organizace nám dává peníze na jídlo, dávali více, ale teď už je to méně a méně, 400 Kč na osobu na měsíc. Příležitostně něco dostaneme od neziskových organizací.
4. Zastavovali mé děti a ukazovali jim sťatá těla a říkali: „Toto jednou uděláme vám“…
Jméno: Anderyas
Povolání: truhlář
Rodinný stav: ženatý
Rok narození: 1959
Počet dětí: 2
Kde byli předtím? Co se stalo?
Pocházíme z Mosulu. Bylo tam velké pronásledování křesťanů. Mnoho lidí zabili. Zastřelili i naše příbuzné. Kdyby dnes někdo přišel do mého domu, pokud tam ještě stojí, viděl by, jak je plný stop po střelách. Můj nábytek byl plný kulek a průstřelů po kulkách. Bydleli jsme ve čtvrti Mosul Al-Jadida (to znamená Nový Mosul). V roce 2007 probíhaly těžké boje muslimských milic. Byli jsme ohroženi ze všech stran. Děti cestou do školy viděli, jak lidi podřezávají, což bylo pro děti traumatizující (dceři bylo tehdy 6 let). Viděli pobité lidi, muže, ženy, děti. Muslimové cestou do školy mé děti zastavovali a ukazovali jim sťatá těla a říkali: „Toto jednou uděláme vám“. Kvůli tomu všemu a psychickému stavu našich dětí jsme museli odejít. Hrozila nám smrt. Dům byl na frontové linii, posetý kulkami. V roce 2007 jsme se tak přestěhovali z Mosulu do Bartelly. Tam jsme byli 4 roky. V roce 2011 jsme se přestěhovali do Qaraqoše, bylo to normální stěhování (ne útěk kvůli nebezpečí), otevřel jsem si v Qaraqoši obchod. Tam jsme zůstali do 6. 8. 2014, když IS zaútočil na Qaraqoš. Odešli jsme rovnou do Erbílu. Nejdříve jsme bydleli u příbuzných. Snažili jsme si najít práci, abychom si mohli vydělat na nájem. Jsem truhlář. Syn práci sehnal. Nějakou dobu jsme v nájmu byli, ale pak už jsme neměli dostatek peněz na pokrytí výdajů – nájmu, léků a dalších, a tak jsme museli do uprchlického tábora. Tam jsme dodnes.
I zde máme strach, protože naši bývalí sousedé, kteří byli muslimové, nás zradili a zaprodali. Vidíme postup IS v mnoha oblastech vč. Kirkúku a Ramádí a útoky v křesťanské čtvrti v Erbílu. Jsme vyděšení a bojíme se tak, že nemůžeme věřit nikomu. Z tohoto strachu se mnozí zbláznili. Nemáme tu jistotu ničeho a žádnou naději. Je zde diskriminace v přístupu k zaměstnání pro lidi, kteří nejsou muslimové a Kurdové, proto tady nemůžu najít práci a uživit rodinu.
Situace v táboře:
Bezpečnost tábora: nejsou tam žádné zdi ani stráž, která by tábor chránila, ale dá se tam přežít.
Jazykové možnosti: Vedení tábora je kurdské, i celá oblast – nerozumíme si s nimi.
Možnosti s kým si popovídat – kněží, psychoterapeuti: Ne.
Škola: Každý den vozím dceru do školy, 35 km tam a zpět. Byla to jediná možnost, kam jsme ji mohli dát.
Zdravotní podmínky – lékařská péče: Nemáme žádnou. Za vyšetření kvůli cukrovce jsem měl platit přes 6000 Kč, na to nemám.
Oblečení: Nedostáváme žádné.
Strava: Porce jídla nenaplní naše potřeby, ale dá se přežít.
Čas věnuji hlavně hledání práce.