Cílem cesty bylo shromáždit údaje o křesťanských uprchlících v oblasti Erbílu pro účely další pomoci konkrétním jednotlivcům a rodinám, a také pro žádosti o jejich přijetí Českou republikou. Ve velké většině jsou to lidé, jimž se již Nadační fond Generace 21 a náš spolupracovník Salman Hasan dlouhodobě věnují a jejichž osudy mu jsou známé.
Podkladem pro informace uvedené v této zprávě jsou zejména pohovory s místními humanitárními pracovníky, kněžími a dalšími duchovními a církevními pracovníky a samotnými uprchlíky.
Popis situace na místě
Křesťanští uprchlíci v Erbílu pocházejí z různých částí Iráku. Mezi lidmi, s nimiž jsme se setkali, v zásadě převládají dvě původní lokality:
- 1) Ninivské údolí, které tvořilo souvislý pás křesťanské populace v oblasti Mosulu. Tito lidé jsou potomky původní křesťanské populace, která zde žila před příchodem islámu. Po zhruba 1300 let islámské nadvlády platilo nepsané pravidlo, že křesťanská populace zde mohla žít, byť v znevýhodněných podmínkách a nesměla být ozbrojena. Tato rovnováha byla narušena s příchodem Islámského státu, podrobnosti níže.
- 2) Křesťané, kteří utekli před řáděním muslimských milic a všeobecným bezvládím v Bagdádu. Také tito lidé jsou zpravidla potomky původní předislámské křesťanské populace a udrželi si svou víru po zhruba 1300 let od příchodu islámu.
Rozsáhlé oblasti ninivského údolí se v posledním roce dostaly pod nadvládu Islámského státu (tzv. křesťanský pás) a byly od křesťanské populace „vyčištěny“. Ihned po obsazení Mosulu Islámským státem byli křesťané vyzváni k okamžitému opuštění města pod hrozbou smrti. Z města Karakoš, které bylo významným křesťanským střediskem, byli nejen všichni křesťané vyhnáni, ale došlo též k obětem na životech v důsledku ostřelování lehkými zbraněmi i dělostřelectvem, výbuchů aut s náložemi atd. Navíc v současné době dochází dle zpráv v iráckých mediích též k srovnávání veškeré zástavby města se zemí, takže se uprchlíci nebudou mít kam vrátit, ani kdyby došlo k ukončení konfliktu. Mnozí utíkající byli na cestách hlídkami Islámského státu oloupeni o veškerý majetek a do Erbílu často dorazili jen v tom, co měli na sobě.
Dlouhé řady plechových kontejnerů, často až 10 hodin denně bez elektřiny. Ve čtyřicetistupňových vedrech někdy stěny pálí natolik, že se jich nedá dotýkat.
Postoj vedení iráckých církví
Někteří vedoucí iráckých církví se obávají, že by mohlo dojít k úplnému zániku jim svěřených křesťanských komunit a ke konci křesťanství v Iráku. V důsledku toho nabádají křesťany, aby Irák neopouštěli. Jeden z arcibiskupů dokonce vyzval evropské státy, aby křesťanům neudělovaly víza. Přebírání tohoto pohledu od vedoucích církví je zde silně patrné. Pro některé je možnost, že by došlo k stupňování pronásledování křesťanů, které by vedlo až k decimaci jejich komunity, stále věcí, kterou si odmítají připustit. Jiní však situaci tak optimisticky nevidí. „Biskup má dům a v něm každý den pitnou vodu, ne jako my“, říkala nám uprchlická rodina v kontejnerovém uprchlickém táboře na periferii Erbílu.
Přístup k vodě je v některých táborech společný pro desítky uprchlíků, podobně jako toalety. Na snímku děti myjí nádobí.
Jeden z kněží, který nemůže být jmenován s ohledem na rozpor jeho postoje s jeho nadřízenými, nám řekl: „Irácký křesťan je dnes jako člověk na kapačkách. Každý týden navíc v této situaci je průšvih. Včera bylo pozdě tuto zemi opustit. To, co proudí v těch kapačkách je finanční a materiální pomoc ze Západu, na kterou se nelze spolehnout a která dlouhodobě a v posledním období zvlášť, značně ubývá.“
Uprchlický tábor na dvoře místního kostela sv. Elijáše.
Autor této zprávy si je vědom, že každé historické srovnání pokulhává a v žádném případě nechce zlehčovat utrpení evropské židovské komunity v šóa, nicméně situace na místě mu připomíná neochotu evropských Židů si navzdory vzrůstající diskriminaci a odebírání občanských práv představit přicházející tragédii směřující k zániku celé komunity. Křesťané uprchlí z Ninivského údolí, Bagdádu a dalších míst nacházejí v Kurdském regionu útočiště podobně jako židovští uprchlíci z Německa, kteří hledali útočiště v Rakousku, Nizozemsku nebo Československu před druhou světovou válkou. Mnozí si odmítali připustit vážnost situace a nedovedli si představit nadcházející hrůzy, resp. jejich postup.
V dalším vývoji nelze vyloučit vůbec nic. Erbíl je řádově desítky kilometrů od fronty, navíc zdejší populace je vůči uprchlíkům z etnických i náboženských důvodů značně nepřátelsky naladěna včetně dennodenních výhrůžek násilím a nemá žádný zájem na jejich integraci. Jak sami uprchlíci říkají, jsou zde ničím, i občané druhé kategorie v daném kontextu zní nadneseně.
Aktuální situace křesťanských uprchlíků v Erbílu
Na území Kurdského regionu není situace křesťanských uprchlíků stabilizovaná. Místní úřady jim odmítají udělit trvalý pobyt, který je podmínkou k mnoha oprávněním nutným pro každodenní život. Jejich situace je vnímána jako dočasná a úřady i obecná místní populace se brání jejich trvalému usazení. Lidé jsou diskriminováni jak z důvodů jazykových a národnostních – nemluví kurdsky, tak z důvodů náboženských – nejsou muslimové. Např. jim bývá odmítáno ošetření ve veřejném zdravotním systému, přičemž na soukromé zdravotnictví mají potíže finančně dosáhnout. Stává se, že pokud nemluví kurdsky, musí v nemocniční čekárně čekat celý den, dokud nejsou obslouženi všichni kurdsky mluvící pacienti. Další běžnou každodenní situací je napadání křesťanů pro jejich víru, kdy je běžnými obyvateli vyžadována jejich konverze na islám (ze strany dalších čekajících v ordinaci, taxikářů, atd.) a vyhrožování tím, že jednou stejně budou ke konverzi donuceni a i Erbíl bude čistě muslimský. Ženy bez mužského ochránce (vdovy, sirotci) jsou vystaveny sexuálnímu obtěžování a útokům, úředníci se s nimi v jejich záležitostech vůbec nebaví, neboť za vhodnou protistranu považují pouze muže.
V rozhovorech s konkrétními uprchlíky jsme zaznamenali různé další formy bezpráví: vyhnání provozovatelů obchodu z jejich obchodu bez možnosti domoci se nápravy, vyhrožování únosem rodiny ze strany muslimského podnikatele, pokud křesťan nestáhne svou žádost z výběrového řízení, atd.
Zrazeni vlastními sousedy
Traumatizující skutečností, na niž jsme v rozhovorech často narazili, je fakt, že lidé byli zrazeni vlastními sousedy, s nimiž se jejich rodiny po generace znaly. Lidé žili léta v míru se svými muslimskými sousedy, navštěvovali se, pracovali spolu, grilovali spolu, jejich předkové se znali po generace, sklízeli spolu pole, pomáhali si při stavbě domů. V době, kdy oblast dobýval Islámský stát najednou ti samí muslimští sousedé, začali křesťanům vyčítat, že jsou nečistí, nevěřící, odmítli jim byť podat chléb. Lidé zde měli silnou regionální příslušnost, proto jsme slýchali větu „Džama atna bauna“ (Naše vlastní skupina nás prodala / zradila.) nebo „Džama ahana bauna.“ (Náš vlastní lid nás prodal). Nejde jen o to, že přišli cizí bojovníci, aby dobyli jejich obce, ale že místní muslimská komunita se k nim přidala na úkor vlastních sousedů. Ti vnímali svou identitu do té doby spíše regionálně než nábožensky. To je věc, která je pro mnohé těžko pochopitelná a nedokážou se s ní smířit. „Co může být trpčího, než když jsou významní občané vyhnáni z vlastního města?“, říkal mi Waad (stavební inženýr, 41 let).
…Pokračování zprávy zveřejníme během následujících dnů…