„Postavil jsem se. Všude kolem jsem viděl mrtvá těla,” řekl sedmnáctiletý Khidir. „Ale necítil jsem strach – musel jsem jednat rychle.”
Dříve toho dne zaútočili maskovaní ozbrojenci IS na jeho vesnici a nařídili stovkám lidí, aby se shromáždily v jediné škole. Khidirův bratranec mu řekl, ať si nedělá starosti. Ale brzy na to byl Khidir s dalšími dvaceti muži včetně svého bratrance naložen do náklaďáku Kia a odvezen doprostřed pole. Měli zavázané oči a byli donuceni si kleknout. Když bojovníci IS začali střílet, Khidir si myslel, že jeho život právě skončil. Slyšel, jak jeho bratranec vykřikl, když ho střelili, a poté cítil žhavé bodnutí na vlastním krku. Kulka ho jen škrábla, Khidir spadl na zem a předstíral, že je mrtvý, dokud vrazi neodešli. Ještě jeden muž přežil tuto popravu a společně se vydali na cestu do kurdského regionu v Iráku. V době, kdy se oba pokoušeli z událostí toho osudného dne vzpamatovat, si Khidir uvědomil, že jeho otec a čtyři bratři byli popraveni.
Nedávno se Khidirově sestře, která je v zajetí IS, podařilo zavolat svému bratrovi. Zašeptala, že jejich matka a další čtyři sestry jsou ozbrojenci IS zadržovány.
„Přijal jsem bolest a neznámou budoucnost,” říká Khidir, když sedí na špinavé podlaze stanu v uprchlickém táboře, který je vzdálený 150km od jeho rodné vesnice. Ví jistě, že se nikdy nevrátí zpátky, nikdy se znovu nepodívá na svůj domov, na rajčata, která zasázel nebo na velký strom v zahradě, na který jako dítě lezl. „Všichni jsou mrtví,” říká. „Vesnice už není.”